Obrazy, grafiky a ilustrace Zdeňka Hajného
Hajný náleží ke generaci malířů, která vstoupila do výtvarného umění v sedmdesátých letech. Poprvé se představil veřejnosti na samostatné výstavě v pražské Redutě v roce 1971 a od té doby se pravidelně účastní kolektivních výstav nebo vystavuje sám v České republice i v zahraničí. Po absolvování Vysoké školy zemědělské v Brně pokračoval Zdeněk Hajný ještě ve studiích na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, která završil doktorátem z psychologie. Určitou dobu působil jako pedagog v Institutu pro vzdělávání pracovníků v zemědělství a přednášel psychologii a estetiku na katedře pedagogiky Vysoké školy zemědělské v Praze. Od roku 1983 se však plně věnuje malířství a grafice.
Umění Zdeňka Hajného neprocházelo náhlými obraty či přetržkami, jež charakterizují neklidnou duši. Od svých začátků je Hajný malířem vnitřního světa. Jeho imaginace je lyrická, očistěná od prudkých zvratů. Umělec dokáže nacházet stále nové formy, inspirován antickými mýty, zdvojeným tajemstvím narození a smrti, etickými a metafyzickými rozměry života. Víra v dialektickou jednotu vnějšího a vnitřního světa mu dovoluje užívat výmluvné znaky a symboly, jako je tomu například v obrazech inspirovaných Písněmi kosmickými básníka Jana Nerudy. V cyklech Poutníci, Kódy života a Hledání světla se jeho tvůrčí úsilí soustředuje na cesty, jež vedou k hlubinám osobnosti. O základní křesťanské orientaci svědčí jeho sakrální tvorba, představovaná například obrazem Nanebevstoupení ve farním kostele v Hustopečích, freskami v římskokatolických kostelech ve Vyšnom Sliači a Bešeňové na Slovensku nebo návrhem fresky na stropní malbu v kostele v Balassagyarmatu v Maďarsku.
Malíř často dává divákovi, byť by šlo jen o kratičký okamžik, pocit souznění s přírodou, protože ta je pro něj oázou klidu, ke kterému trvale tíhne. Z přírody jsou i polodrahokamy, které do některých svých obrazů vkládá.
Umění Zdeňka Hajného je v úzkém, důvěrném sepětí s poezií a hudbou. Na jedné straně je tu snění, snaha o syntézu a spojení s ostatními druhy umění. Na druhé straně pak zdůraznění biologických počátků a erotických kořenů kreativity. Malíř neváhá podávat svědectví o věčném rozdvojení lidského ducha a svým myšlením vede diváka až k tragickým vizím konečnosti. Přesto i za obrazy destrukce je zřetelná touha po harmonii.
Jsou to možná tyto protipóly v malířově tvorbě, které vzbuzují u diváka hluboké, až dramatické dojmy. Zdeněk Hajný, vysoce oceňován českým publikem, nepřestává hledat nové cesty v malbě, jak o tom svědčí právě obrazy s vkládanými polodrahokamy. V jeho galerii Cesty ke světlu ve čtvrté pražské čtvrti se potkávají domácí i zahraniční návštěvníci, nasvědčujíce tomu, že vizuální umění nezná hranice.
Dílo Zdeňka Hajného je však také průvodcem po vnitřní krajině, krajině duše, jež jako by byla ve svém ladění protipólem krajiny vnější s jejím řádem fyzikálních zákonitostí. Barevná skladba Hajného lyrických obrazů pak obě spojuje, vždyť kombinace červené, bílé, modré a hnědé lze chápat též jako barvy základních elementů vesmíru – ohně, vzduchu, vody a země.
V olejomalbách, grafikách a ilustracích Zdeňka Hajného pak nachází vnímavý divák především světlo, slova světla, nebo chcete-li Světla. Nelze se tomu divit u malíře, jehož díla jsou, jak víme, součástí mnoha kostelů. Jedni budou hledat symboliku třeba ve vejcovité oblosti tvarů (vejce jako symbol vzniku světa, plodnosti přírody), motivech perly (smutek a vzkříšení) a ptáků (touha po volnosti a překonání lidského rozměru), snažíce se o racionální pochopení. Jiní se raději obrátí k vlastnímu nitru v okamžité reflexi či meditaci, dalším budou evokovat obrazy, grafiky a ilustrace pocit radosti z řádu a krásy. Harmonie splývavého malířského rukopisu, svět vysněný a skutečný, pocit prchavosti lidského bytí a věčnosti vesmíru, takové jsou myšlenky, jež vyvolává dílo umělce.
Obrazy Zdeňka Hajného jsou plné tajemství. Ať už je přístup každého z nás jakýkoliv, jedno je jejich vnímání společné : tak jako let ptáků jinak obdivuje ornitolog, jinak amatérský milovník ptačího světa a jinak člověk, jenž třeba jen náhodou zvedl oči k obloze a zachytil půvab jejich letu, tak i před obrazem se může uplatnit jakýkoliv z těchto principů. A platnost má jen síla myšlenek, úvah, dojmů a emocí, které jím byly vyvolány.
Jsem si jista, že obrazy Zdeňka Hajného jsou z těch, jež dávají každému z nás tu nejširší svobodu vnímání.
PhDr. Lenka Froulíková
Fotografie: Ema Krulíková
